Achát

Vedle stromů, vody a bylin jsou to i kameny, ke kterým se v těchto chvílích obracím. Polodrahokamy a krystaly pro mě nejsou dekorací, ale společníky. Němé, trpělivé a přesto velmi přítomné.

Jedním z těch, ke kterým se vracím nejčastěji, je achát.

Poprvé mě oslovil nenápadně. Ne silou, ale klidem. Achát není kámen, který by na sebe křičel. Spíš stojí tiše vedle tebe a dává pocit, že je vše v pořádku – i když to tak zrovna nevypadá.

Mám doma achátový svícen. Když v něm zapálím svíčku, mění se atmosféra prostoru. Světlo je měkčí, teplejší, klidnější. Není to nic, co by se dalo racionálně vysvětlit jednou větou, ale kdo je citlivější na prostředí, ten ten rozdíl pozná.

Achát bývá často označován za kámen rovnováhy a ochrany. Je velmi vhodný pro děti – pomáhá jim cítit se bezpečně, podporuje důvěru v život a zmírňuje pocity osamělosti. Ale prospívá i dospělým. Každý v sobě totiž nosíme část, která potřebuje ukotvení a pocit jistoty.

Je to kámen, který pracuje pomalu a jemně. Čistí, aniž by tlačil. Harmonizuje, aniž by přehlušoval. Proto je vhodný i pro ty, kteří s kameny teprve začínají a hledají něco "základního", ale smysluplného.

Achát má také silnou vazbu na prostor. Dobře se cítí v blízkosti rostlin, v místech, kde se žije a dýchá. Tradičně byl považován za kámen zahradníků a ochrany domova. Míst, kde má člověk zakořenit.

Pro mě je achát připomínkou, že není nutné mít hned odpověď. Někdy stačí zklidnit mysl, zpomalit dech a dovolit věcem, aby si sedly samy.

A právě v tom je jeho největší síla.